Můj pětielementový deník #1: O svítání, kvašení a osudově nepovedeném prvním jídle

…beru do ruky telefon, otevírám složku s fotkami, procházím jednu po druhé a dívám se zpátky do své historie. Zachycuji plynutí svého času a svůj vývoj ve spojení s jídly, která jsem tenkrát vařila…

2. února 2020, neděle 7:44

První měsíc v novém bytě… Nejsem ještě úplně zabydlená a nebudu ani dalšího půl roku. Nevím, jestli to tak vnímám, ale nejspíš teprve teď zahajuju jakousi novou etapu svého života, i když před rokem to vypadalo, že přijde mnohem dřív…

Na to nedělní ráno si pamatuju. Probudilo mě vycházející zimní slunce. Oranžová záře, která prostoupila pokojem, mě zcela ohromila. Vstala jsem a vyfotila si to. Za uplynulé tři roky, co tady bydlím, si tento výjev vybavuju jen dvakrát.

Z tmavého studeného severního přízemí jsem těsně po Vánocích za dost nepříjemných okolností přestoupila do jihovýchodního prvního patra. Z chladu, tmy a omezení do většího tepla, světla a prostoru. Do vyšší perspektivy a možnosti nadhledu.

Měli jsme na to být dva, ale ukázalo se, že taková milost není každému dopřána…

A tak i když chceme štěstí zažívat „s“, někdy pro nás může být mnohem důležitější až období „bez“, protože nejde o to krásné, co jsme prožili a chceme stále prožívat, ale co si z toho odneseme za zkušenost, která nás významně posune dál…

A tak se snažím jít dál. Začal nový měsíc. Slíbila jsem si, že teď už se do toho fakt pustím. Mám ty knížky od podzimu…

Jenže rozhodnutí o stěhování přišlo nečekaně. Stejně jako všechny události, které předcházely, i následovaly. Udělala jsem během října a listopadu kus práce na svém hirsuwebu a vyzkoušet nové vaření zapadalo do zkušenosti, kterou jsem tam chtěla prezentovat. Jeden měsíc vařit podle pěti elementů na vyladění hormonů. Knížka Ivany Stenzlové Šance pro ženu 40+ je napsaná přesně pro moje potřeby. Následné události konce roku mě ale úplně vyhodily z rytmu a tvořivého flow. Múzy odletěly, asi za větrem do Říma… na web jsem následně nesáhla dalších mnoho měsíců… stejně jako na spoustu krabic s věcmi. Nejspíš i tohle nakonec bylo přesně tak, jak mělo být…

„Vše má svou chvíli a každá věc pod nebem má svůj čas,“ pravil Kazatel.

Zatím jsem si teda aspoň pročítala teorii a na internetu pořídila kefírové houbičky a tibi krystaly. O tibi (a taky Kefirku) jsem se poprvé dočetla až v knize Dej tělu šanci. Zato houbičkový kefír je retro vzpomínka na moje studentská léta někdy před dvaceti lety. Onen zázrak malé divné bílé hmoty, která v mléce rostla do obřích rozměrů a z krabicové sterilní bílé vody udělala lahodný kefír plný živých kultur. Tedy za předpokladu, že se na něj nezapomnělo, protože nechat mléko s houbičkou stát dýl než dva dny znamenalo, že to bude „kyselé jak sviňa“. Anebo rovnou na vyhození, když se to takto nechalo stát opravdu dlouho. Tenkrát mi to pár měsíců vydrželo, ale jakmile jsem začala víc cestovat a různě nestabilně poletovat, skončilo to nevím kde…

Kefírová houbička je prostě živá věc, o kterou je potřeba se trochu starat. Pravidelně ji živit mlékem, občas propláchnout a redukovat její množství. Pak vydrží roky…

Nejvíc mi chutnal kefír z biomléka od Olmy. V roce 2020 mi jeho cena kolem třiceti korun přišla snesitelná a tu a tam jsem byla ochotná ji dát. Dnes, kdy píšu tento příspěvek (v dubnu 2023) stojí přes čtyřicet a ke třiceti korunám se blíží mléko běžné. Takže jsem snížila laťku a houbičce běžně dávám mléko míň kvalitní, tu a tam i krabicové. Utěšuju se tím, že houbička z toho tak jako tak kvašením vyrobí hodnotný produkt. Dalo by se říct, že obecně mléko kupuju primárně jen této houbičce. Jinak ho moc nepotřebuju – jen někdy mám chuť na krupicovou kaši nebo na horké nápoje, kde je mléko základní surovinou – čaj dátá masála, kakao, čokoláda nebo karo či melta. Zřídka si ho dávám do kafe, protože doma si nejčastěji dělám překapávané (s kardamomem) ve verzi „black“.

V některém pozdějším příspěvku se víc rozepíšu o tom, co s hotovým kefírem, když nemám chuť ho pít, nebo když ho mám už moc vykvašený. Tam se už ve hře objeví také speciální sklenice od slovinské firmy Kefirko…

Tibi krystaly i kefírovou houbičku jsem teď poprvé v životě koupila na inzerát přes Aukro. Oboje jsem objednala od stejného člověka, abych platila jen jedno poštovné. Ale i tak jsem za to dala tuším asi stopadesát korun. Kefírová houbička je nezmar a stačí jí jen pravidelná dávka mléka. S tibi už to tak jednoduché není, ale to jsem zjistila až časem…

Tyto malé živé krystaly by se totiž měly opravdu hezky opečovávat. Jenže já a přesné dodržování instrukcí a nějakých (divných) nařízení…eh…

V obálce mi přišlo množství odpovídající cca polévkové lžíci. Dala jsem ho do skleněného džbánu a zalila filtrovanou vodou s třtinovým cukrem, a pak ještě dodala pár kousků domácího sušeného ovoce, co dělá mamka. Dočetla jsem se, že tohle by se mu mohlo líbit, ale časem je potřeba ho trochu oživovat…

Dobrá dobrá, vyzkoušíme později, zač toho bude loket…

I když jsem mu žádné extra sterilní prostředí nevytvářela, tibi krystaly rostly jako z filtrované sladké vody. Během několika týdnů se jejich množství znásobilo a vypadaly ukázkově… Výsledný produkt po pár dnech kvašení byl příjemně sladkokyselý, ideální na pití coby osvěžující nápoj. Po delší době už připomínal jablečný ocet, takže jsem ho dávala do skleněné láhve bokem na budoucí fermentaci obilovin a luštěnin, jak jsem se dočetla, že bude následně potřeba.

Z původního množství jedné polévkové lžíce mám po čase několikacentimetrovou vrstvu ve džbánu. Sušené ovoce střídám. Kupované rozinky (hrozinky či cibébky) doma pak několikrát spařím horkou vodou a rozložené na plechu nechám uschnout a přesypu do šroubovací sklenice. Dělává to tak moje (dnes už 95 letá) babička a já jsem se to naučila od ní. Nejraději mám velikost jumbo a kupuju je na grizly.cz jako většinu podobných věcí, protože se tam dá pořídit leccos za docela příznivé ceny. Ale ne vždy je všechno prvotřídní kvalita, což člověk někdy pozná až při srovnání s jinými značkami…

Takže nejdřív jsem vlastně začala s kvašením. Kromě tady těch kefírů jsem se znovu vrátila k pickles, tedy krátce kvašené zelenině. Naučila jsem se to v jedné makrobiotické rodině, kde jsem před skoro deseti lety pobývala a několik měsíců u nich vařila. Žili přírodním životem v roubence a bylo to velmi inspirativní v mnoha ohledech.

Doma jsem ale pickles sama pro sebe už moc nedělala, přestože je to docela jednoduché a vděčné. V zásadě se jedná o zeleninu smíchanou se solí, a pak dobře promačkanou, aby pustila dost šťávy. Změklá směs (ideálním základem je zelí, mrkev a cibule) se napěchuje do sklenice, kde se nechá asi týden v teple zkvasit a pak se uchovává v chladu. Když je dobře protiplísňově zajištěná (sterilní prostředí a dostatek šťávy, aby zůstávala ponořená), vydrží docela dlouho. Nejvíc práce dá příprava zeleniny a pak je trochu makačka to pěchování. Ale když toho člověk nemusí dělat lavór, docela to jde… 🙂

Takže tohle byly moje lednové přípravy. Plánovala jsem začít už i s vařením, ale začít s příliš mnoha změnami nebylo reálné. Za den D jsem si teda vybrala první únorovou neděli s následujícím záměrem: všechno, co budu v únoru doma vařit, udělám podle receptu z knížky.

Na úplný začátek mě nejvíc lákala zelňačka se sušenýma švestkama. Hlavně kvůli těm švestkám, které mám společně s fíkama ze sušeného ovode nejraději. Celkově mi to ani nepřišlo moc složité, takže jsem se rozhodla, že tohle bude moje první jídlo, které uvařím podle pěti elementů, respektive v kruhu. Cyklické vaření jsem považovala za největší vědu. Dávat suroviny do hrnce podle nějakého přesného pořadí…tohle přece není možné dělat pokaždé! Před mnoha lety jsem to chtěla zkusit (dýňový koláč z kuchařky Barbary Temelie) a málem mě z toho trefil šlak… zjevně jsem na to vůbec nebyla připravená, ani tomu otevřená, i když jsem měla dobrou vůli se tím nějak zabývat. Tak uvidíme, zda-li můj čas nastal teď. Ale nedělám si iluze, že u toho zůstanu, myslím si, že není reálné se tomu věnovat. Uvařit si pro zajímavost nějaké jídlo z kuchařky jednou za čas, to asi jo, ale mít to jako svou běžnou praxi, o tom jsem ani neuvažovala… Takže měsíc, a pak tradá k tomu, jak jsem zvyklá v kuchyni fungovat…

Ovšem teď je dopoledne a bude potřeba ještě něco posnídat… je mi přirozené jíst až několik hodin po probuzení. Respektive snídat, až začnu cítit hlad. Do té doby popíjím horkou či teplou vodu s citronem. Někdy jsem do ní přidávala trochu růžové soli a pepře. Doporučovali to kdysi v nějakém „zdravém článku“ a když jsem to zkusila, zjistila jsem, že to vůbec není tak hnusné, jak se zdá, že to bude…a dopolední pití mi to docela vyhovovalo. Později jsem slyšela rozhovor s jedním Indem, který tvrdil, že nejlepším „prvním“ nápojem je obyčejná horká voda. Bez ničeho. Říkal: až potom si do ní dejte, co chcete, začněte ale čistou vodou. Tak jsem začala… a zjistila, že je to úplně nejpraktičtější varianta, že nemusím shánět každý týden citrony a že mi to takhle úplně stačí. Studené vody moc nevypiju, ale horké až vlažné čisté vody jsem schopna vypít mnohonásobně víc.

Tady ale taky krásně vidíme, jak se na nás valí různá (protichůdná) doporučení a pokud člověk chce udělat něco pro své zdraví, tak čím víc se o to zajímá, tím větší zmatek z toho všeho má. Věci, které mě zaujmou, se většinou snažím vyzkoušet, a když mi vyhovujou, zůstávám u nich, i když po čase už ani nevím, kvůli čemu jsem je vlastně začala dělat… neustále pracuju s obrovským množstvím informací a tak je zase rychle vypouštím. Pamatuju si málo, a když už, tak jsou to většinou naprosto zbytečné kousky, z polské kategorie „do kitu“. Důležité argumenty většinou zapomínám jako první…

Snídaně čas nastal v půl jedné… čas „snídaně polinal“. Objevila jsem ji kdysi v knížce jogína A. van Lysebetha, který na ni pěl ódy jako na vylepšený Budwig krém. Základem je tvaroh a lněný olej (kombinace, která umožňuje našim buňkám dobře dýchat), a pak další složky jako třeba ovoce, semínka, ořechy nebo včelí pyl. Už jsem to tedy pojala jako variaci na Kefírový Budwig krém (z knihy Dej tělu šanci, dále ji budu označovat jako DTŠ). Ve verzi Ivany Stenzlové používáme houbičkový kefír a lněný olej, ovoce a koření.

Důležitou surovinou krému Budwig (jehož vznik je u receptu v knize uvedený) je lněný olej. V některých zemích, jako je Francie, se na konzumaci nesmí používat (stejně jako mák). Jeho nevýhodou je, že rychle žlukne a měl by se od začátku výroby skladovat výhradně v chladu, což většina obchodů nedělá, i když se kvůli rychlé spotřebě prodává v malém objemu. Dřív jsem si ho kupovala, jak ho nabízeli ve zdravé výživě. Dnes si ho objednávám výhradně od firmy Bewit, která nabízí lněný olej čerstvě vylisovaný, což znamená, že ho vylisují ho až poté, co přijmou  objednávku. Ovšem v roce 2020 jsem o tom ještě nic nevěděla…  

No, a teď konečně po celém dni přijde čas na zlatý hřeb večera…zelňačku se sušenýma švestkama, na kterou jsem se několik dní velmi těšila. Pořídila jsem si všechny potřebné suroviny a jde se na to…

Vím, že je klíčové následovat pořadí, takže vypínám své vlastní zkušenosti a jen mechanicky následuju recept. Takže tuk, koření, zelí, podlejeme, vaříme…

A pak… drama…nebo tragikomedie a taky smršť hlášek či odkazů na hlášky…

V postupu máme po 20 minutách varu přidat citronovou šťávu.

Citron? …ehhh…jaký citron? – Davaj davaj, nediskutuj, davaj…

V seznamu surovin chybí…naštěstí ho doma mám, ale kolik citronové šťávy tam patří?

Kooo-lik?! Kooo-lik?! – Přiměřeně, přiměřeně…

Vrazím do toho teda pět kapek a jdeme na kurkumu. Utřu pot z čela….Tak, to bysme měli…

Pak přilijeme vysokotučnou smetanu a přidáme žampiony.

Takže beru z ledničky kelímek….

….Počkeej! Počkeej! Zastaaav! To je… –

…a chrst ho tam…

Tududutu…O-ou…. kuuurde…. no, do riti… Wroooong way!..

Co to je? To snad ani není česky!?

Bylo…nebylo…

…ale spíš bylo… to úplně…ale úplně…celé…

…sražené…

Čo sa porobilo? Vždyť jsem přece dělala všechno podle receptu!?

Marně se vlastního osudu ptáš, co dnes a zítra schystá…

Polévku jsem nějak dovařila, ale rozhodilo mě to…

Asi se nepředpokládá, že vaří naprostý začátečník, takže tam nebylo žádné upozornění, aby se smetana lila pomalu, nebo nebyla úplně studená, protože kdo už má v životě něco odvařeno, tak ví, že na kombinaci mléka s kyselým si musí dávat pozor. I když to normálně vím, jako bych při tom vaření měla strach uvažovat po svém, abych něco neudělala špatně a vypnul se mi veškerý vlastní rozum…

Zpětně hodnoceno byl tento debakl nejspíš ale řízen osudem, protože mě dovedl k tomu, abych začala hledat komunitu lidí, kteří s tímto vařením mají zkušenosti a kam by bylo možné chodit pro rady…

Byl začátek února 2020 a já jsem s velkým překvapením zjistila, že na internetu ani facebooku nic takového neexistuje. Že se tomu v tomto smyslu nikdo cíleně nevěnuje a že se není koho zeptat…

Takže…?