K pětielementovému vaření jsem se dostala před mnoha lety, když jsem pro sebe hledala nějaký vhodný stravovací směr. Pořídila jsem si k tomu tehdy jediné dostupné knihy na toto téma od německé autorky Barbary Temelie. Její Výživa podle pěti elementů pro matku a dítě byla první kniha, kterou jsem si koupila přes internet. Téma mě zaujalo, takže jsem si pak dokoupila i ty další: Výživu podle pěti elementů (základní kniha) a následně Kuchařku – a nedokázala podle nich uvařit ani jedno jídlo! Přestože mě to zajímalo, v praxi jsem to neuměla používat. Přišlo mi to tak složité (a německá jídla divná), že jsem to vzdala a knihy na mnoho let odložila.
Znovu se mi téma oživilo až v roce 2018, když mi Facebook nabídl sledovat stránku I. Stenzlové, která zrovna dokončovala knihu Dej tělu šanci a v příspěvcích zmiňovala kuchyni podle pěti elementů. Byla jsem ale skeptická, protože jsem si myslela, že se takhle běžně vařit opravdu nedá. Až když paní Stenzlová vydala druhou knihu – Šance pro ženu 40+, jejíž téma se mě osobně dotýká, rozhodla jsem se, že si obě její knihy pořídím a že teda „dám šanci“ ještě jednou i pětielementové kuchyni.
Prakticky jsem začala tak, že jsem si pročetla knihy Ivany Stenzlové, které jsou uživatelsky velmi přívětivé, a rozhodla se, že po celý jeden měsíc podle nich budu vařit. Pak o své zkušenosti napíšu na svůj web a tím to celé skončí.
Od února 2020 jsem s tím opravdu pravidelně začala. Přesně jsem se držela receptů z knih Dej tělu šanci a Šance pro ženu 40+, protože improvizovat jsem si v tomto případě nejprve vůbec netroufla.
I když jsem měla velký plakát rozřazení surovin (z knih B. Temelie, vidíte ho i na obrázku výše), ukázalo se jako velmi praktické udělat si svůj vlastní, podle kterého se mi líp orientovalo, což mi pomohlo trochu víc pochopit, která potravina patří pod jaký element a proč. Když máte prvně před sebou ten velký cizí plakát, myslíte si, že nemáte nárok si to někdy v životě zapamatovat, ale můžu vás ujistit, že to není pravda. Stačí týden, a budete vědět o hodně víc než první den. Už jen tím, že si ho přepíšete a upravíte do grafické podoby, která vám bude vyhovovat, si můžete leccos uvědomit a zapamatovat.
První jídlo se mi nepovedlo a hledala jsem pomoc na internetu. Když jsem ji nenašla, rozhodla jsem se založit FB skupinu Vaření podle pěti elementů, kde by se pomoc a podpora dala hledat. Nutnost udržovat a budovat rodící se komunitu mě nakonec dovedla k tomu, že jsem se do pětielementové kuchyně ponořila víc, než byl můj původní záměr.
Jako úplný začátečník jsem narážela na mnoho problémů, nejasností, nedokonalostí, které od tohoto způsobu vaření mohou velmi odrazovat. Už po týdnu každodenního vaření jsem zjistila, že s postupující praxí přichází nejen zkušenosti, ale také postřehy k trápení začátečníka. Začínala jsem od nuly, třešničkou na dortu, a tím prý úplně špatně…
Ideální teoretický postup podle doporučení Ivany Stenzlové je ten, že si nejdříve osvojíte základní pilíře správného stravování (co nejkvalitnější suroviny, vhodné složení talíře i velikost porcí… ) a až vám budou vlastní, můžete řešit nadstavbu pěti elementů a vaření v kruhu, protože pak to celé teprve dává smysl.
Jídlo uvařené v souladu s pěti elementy z nekvalitních surovin samozřejmě nemůže zajistit slibované harmonizační účinky na naše tělo, a je to i popřením hlavní myšlenky pětielementové kuchyně. Stejně jako do ní nepatří mikrovlná trouba, mražené jídlo nebo fast food, tedy spěšná konzumace prázdných kalorií.
Jak by řekl klasik: „To uznáte!“ Ano, to pochopitelně uznáme.
Jenže pak tu máme střet tohoto ideálu teorie s praktickými možnostmi našeho každodenního života, obzvláště v případě, kdy jsme nedosáhli takového stupně poznání, sebelásky a sebekázně, aby se nám péče o naše tělo stalo jednoznačnou prioritou. Abychom kvalitnímu stravování vše podřídili.
Možná nepodřídili, ale to nevadí, protože jsme se právě rozhodli pracovat na zlepšení. Jak se v tom můžeme zlepšovat a co nás k tomu motivuje, je individuální záležitost.
Otázka našeho vlastního vnitřního nastavení je totiž klíč, který odemyká i zamyká všechny ty komnaty, do jejichž tajů bychom chtěli proniknout. Jak moc jsme si sami pro sebe důležití, a tím myslím zdravou míru sebeúcty, ovlivňuje i naše zdánlivě objektivní podmínky. Kolik máme peněz, kolik máme času, čím jsme obklopeni, co všechno sami sobě (ne)dovolíme… co je tím naším skutečným životním i osobnostním standardem.
Na obrázku výše jsou podmínky, z nichž vycházím, moje aktuální báze, a jak vidíte, není to nic moc. Je to bod nula, z něhož ale cíleným úsilím můžu postupovat k podmínkám na obrázku níže, který ukazuje standard někoho jiného, kdo si jako základnu už dovolil to, co je pro mě zatím jen vysoký strop.
Máme-li vytyčenou metu, co nás na cestě k ní může zastavit?
Některé věci v našem životě je obtížné vědomě realizovat, když tomu háže klacky pod nohy naše nevědomá uzavřenost vůči tomu. Když máme nízkou míru sebeúcty a sebehodnoty, protože jsme si pro sebe málo důležití, tak sami sebe ani svoje zdraví nedokážeme dát na první místo, a to dění kolem tomu bude odpovídat. Vědomě to chceme a můžeme se i moc snažit, ale ten skrytý odpor vůči tomu nám to sabotuje, takže výsledky máme vydřené nebo tristní.
Jak je kdo čemu otevřený vidíme podle toho, jak žije a čeho dosahuje. Kdo to má dobře nastavené, má sám sebe i svoje prostředí pod kontrolou, má dost prostředků na vše, co si chce dopřát, a má sám sebe natolik rád, že je pro něj naprosto přirozené dopřát si to nejlepší – péči, stravu, životní podmínky, práci, vztahy…
V tomto smyslu jsme každý na jiné startovní čáře a nemá smysl se hodnotit porovnáváním s druhými. Vždycky se lze někam posunout, ale pokaždé vycházíme z bodu svého aktuálního nastavení, které je, jaké je, a může být hodně vzdálené ideálu, kterého chceme dosáhnout. Naše cesta k jeho dosažení tedy může vést zcela jinudy, než u člověka s jiným výchozím bodem.
V kuchyni jsem sice zběhlá a suroviny sortimentu „zdravá výživa“ mi vůbec nejsou cizí, nicméně připravovat si standardně jídlo tak, jak doporučuje paní Stenzlová, mi dává docela zabrat, protože to není moje přirozenost. Takže i tady můžu říct, že její základna je pro mě v tuto chvíli téměř nedosažitelný strop. Jelikož můj přirozený standard je ve všem o hodně níž než u ní, ten skok je příliš veliký a neudržitelný. Je nutné podívat se na sebe a svoje možnosti opravdu realisticky. I na svoji ochotu všechny ty požadavky do svého života začlenit. Jsou věci, které mi na každodenní bázi praktikovat nejdou ani po dvou (dnes už třech:) letech. Ale s praxí se rozšiřují obzory i vědomí, takže člověk se pořád posouvá dál a dál…i v tom, co je pro něj důležité a co ne.
Bez praktického návodu pro mě vaření vlastních jídel podle pěti elementů bylo těžké. Pro usnadnění jsem si vymyslela spoustu vychytávek a pomůcek. Po mnoha měsících prezentace výsledků mého vaření na FB jsem cítila, že bych potřebovala postoupit zase o kousek dál a mít větší prostor sdílet zkušenosti ze své cesty. Tyto stránky jsou zachycením právě té cesty začátečníka, kdy člověk na začátku nechápe vůbec nic a jen to chce zkusit. Víc než dělat chytrého spíš ukazovat své postřehy, uvědomění, chyby i pokroky… A taky se zastavit u věcí, které zkušenému přijdou samozřejmé, ale začátečník se na nich zasekne.
Můj pohled není odborný, ani není mou ambicí nějakým odborníkem být. Jsem ten obyčejný čtenář se zájmem o zdravý životní styl, nikoliv praktik čínské medicíny nebo výživový poradce, který zná všechnu teorii a do detailu chápe principy tradiční čínské medicíny. Ani si nemyslím, že to už v tuto chvíli potřebuju vědět. Takže teď ještě nevím, jaké jídlo mi co zharmonizuje. Pro ten samotný začátek se o to ani nestarám, protože by mě to zbytečně zahlcovalo a odrazovalo, stejně jako další požadavky, které jsou pro mě obtížně realizovatelné a brzdí mě.
Možná to znáte – jakmile máte pocit, že teorie je příliš složitá, abyste ji nejprve celou nastudovali a až pak mohli začít něco dělat, raději se do toho vůbec nepustíte… A to byl můj případ. Kdybych měla čekat na okamžik, kdy to nejprve všechno nastuduju, pochopím, a začnu postupovat po jednotlivých doporučených schodech, přišel by soudný den… nedělala bych to vůbec. Ani ň.
Rozhodla jsem následovat svoje vlastní vnitřní vedení. Dělat to tak, jak mě to vede, bez ohledu na to, jak by se to z nějakého konkrétního úhlu pohledu teoreticky dělat mělo. Koneckonců, je to moje tělo a moje kuchyně.
U mě tedy na počátku stála jen taková nějaká důvěra v myšlenku, že jestli chci podpořit své hormonálně rozhozené tělo, tak by mi mohlo pomoct stravování, které ve své druhé knize propaguje Ivana Stenzlová, a také se znovu vrátit i ke knihám Barbary Temelie a Roswithy Fehrer.
A to pro mě v té první fázi znamenalo především prakticky vařit. Nejprve závazně podle receptů, pak už i svoje jídla. Začala jsem hned vařením v kruhu. Před lety mi to přišlo nemožné, ale teď jsem to pochopila poměrně rychle. Když jsem zjistila, že mě to nijak nezatěžuje a je to pro mě v dlouhodobém horizontu udržitelné, nebyl důvod s tím přestat…
Zabývat se termickými účinky, správným složením talíře a velikostí porcí na něm, stejně jako mít všechno bio, či poznat, jaké jídlo má jaký harmonizační účinek… na mě čekají až v dalším levelu. Až tomu budu otevřená a pustí mě to v tomto smyslu dál.
Moje zkušenost je taková, že když člověk začne s tím, co mu jde a co mu umožní pokračovat, začne si mnohé souvislosti prohlubovat časem. Za sebe si nemyslím, že je nezbytně nutné vše od začátku chápat, protože s denní praxí nám postupně začne leccos docházet.
Už jen čistě mechanické vaření podle pěti elementů znamená, že jste nuceni nad svým jídlem přemýšlet, a pokud vydržíte, budete nad tím přemýšlet víc a víc… a časem se dopracujete k mnoha novým a prospěšným návykům.
Z toho pro sebe vyvozuju závěr, že si každý může začít jak chce a jak mu to dává smysl, aby u toho vydržel a rozvíjel se v tom dál.
Svůj web jsem právě proto nazvala Moje pětielementová kuchyně, protože odráží moje možnosti – co jak chápu, co jak dokážu, co jak dělám a co vyhovuje mým individuálním potřebám. Ve své kuchyni i životě si děláme to, co je v našich možnostech a co uznáme za vhodné či hodno následování. Já sama kolikrát nevím, co je ze všech těch různorodých doporučení správně. V minulosti jsem se tím hodně zabývala a výsledkem byl ještě větší zmatek.
Dnes zastávám názor, že jediným ukazatelem toho, co je pro nás v jídle správně, je individuální reakce našeho těla. Jsme-li spokojení s tím, jak se ve svém těle cítíme, pak není důvod zavedené stravovací zvyklosti měnit. Protože vyjet ze zaběhnutých kolejí je prostě fuška. Pořád nás to bude chtít vracet zpátky k tomu, co je pro nás automatické, zejména budeme-li ve stresu a časové tísni…
Proto zde pouze ukazuju, jak to dělám já a s čím se na své cestě potýkám. Není to návod, jak se to má dělat „správně“. Můžu vás ale inspirovat, anebo si skrze moji sdílenou zkušenost můžete uvědomit, jak si poradit s prvotními trápeními a pochybnostmi, a jak pokračovat a vydržet, i když právě hned všechno teoreticky správně dělat nedokážete.
Každý máme svou cestu a svůj proces…a ten je dobré u sebe i ostatních respektovat. Dělat, co je v našich silách, ale přitom být otevřený, vnímavý a tolerantní. Zkoušet nové a rozšiřovat si své obzory, ale nenechat se ničím zotročovat, a to ani snahou být zdraví a krásní.
Pod bičem otrokáře dokonalosti asi těžko budeme žít radostný a naplněný život.