Moje pětielementová kuchyně: co když na to nemám? #3

Tato otázka přijde velice záhy, protože je to náročné. Na peníze, na čas, na vědomosti, na sebelásku i disciplínu.

Ale nejvíc je to náročné na to zůstat sám sebou. Co si můžu dovolit dělat po svém. Co je moje věc a můžu si o tom rozhodovat sama, a co dělat musím, abych zůstala v mezích té podstaty. Aby to nebylo vydáváno za něco, co to už ale ve skutečnosti není. Pro mě, začátečníka, je ta hranice tenká a ne vždy dobře rozpoznatelná.

Jak už jsem zmínila několikrát – abych v tom pokračovala, musí mi to dávat smysl a musí to pro mě být udržitelné. Časově, finančně, ideově…Těch instrukcí a požadavků je na začátku moc a člověk je tím zahlcený. Neví, co je fakt důležité. Leč, všechno je relativní, i to, co je nám jako důležité předkládáno.

Trvat na teoreticky správném postupu, který mě ve skutečnosti demotivuje, nevede ke skutečnému posunu a zlepšení, alespoň v mém případě. Spíš hrozí, že to vzdám úplně…

V tu chvíli je dobré položit si otázku, co ve skutečnosti chci a proč? Co jsem ochotná pro to udělat? A jaká k tomu vede pro mě schůdná cesta?

Každý máme svůj život, svoje tělo, svoje životní poslání, svoje možnosti a svoje limity. Každý taky jinak vnímáme, co je pro nás správné, co nám vyhovuje a co dokážeme či nedokážeme dělat, i když bychom to (ne)dělat chtěli. Každý začínáme na jiné startovní čáře, a každému na sobě a svém uspořádaném životě záleží v jiné míře. Respektujme to u sebe i ostatních.

Naše tělo, naše vědomí i naše domácnost jsou prostě naše. Jedinečné. Rozhodujeme si o tom sami, co děláme a proč. Každá akce má svou reakci. Podle výsledků vidíme, k čemu naše konání dlouhodobě vede. Sami si hodnotíme, jestli to tak chceme. Síla motivace nám určuje, zda to dokážeme významně změnit. Někdy nás totiž negativní výsledky stávajících návyků ve skutečnosti trápí míň, než jak by nás bolelo změnit je na návyky s pozitivním dopadem. Tohle je potřeba si připustit a nechat každého, ať si žije tak, jak uzná za vhodné a nese si za to i svou zodpovědnost.

V tomto ohledu je tedy relativní i to, jestli na to máme a jakým způsobem na to máme.

Jestli nám to dává smysl, budeme chtít pokračovat. Pokud budeme chtít pokračovat, rozhodneme se hledat způsob, který nám to umožní – přizpůsobíme si to svojí jedinečné situaci, svojí prioritě. Budeme to dělat tak, aby nás to motivovalo a podporovalo. Aby se nám to chtělo dělat.

Vytyčila jsem si styčné body, něco jako mapu, nebo cestu s milníky. Body, kterých se svým tempem budu snažit dosáhnout. Nazvala jsem si je jako Moje možnosti pětielementové kuchyně. A k nim jsem si napsala svoje možnosti – tedy v jakém ohledu na to mám a kde je rezerva nebo cíl se posunovat dál. Podle těchto bodů se ve své pětielementové kuchyni snažím orientovat. Dělám to pro sebe, a zpovídám se jen sama sobě.

Můžete si udělat svůj vlastní seznam takových cílů nebo styčných bodů a na první místo si dejte ty, kde na to v nějakém ohledu máte – čas, peníze, ochotu to dělat… a těmi začněte. Postupně se vám to bude přirozeně rozšiřovat, ale přitom respektovat vaši jedinečnou situaci.

Konkrétněji to rozvedu v samostatném článku.